Ojuna wurde im schrecklichsten Winter geboren, an den ich mich erinnern kann. Draußen heulte ein so eisiger Wind, dass sich die Wimpern bei jedem Lidschlag von neuem voneinander losreißen mussten, und manchmal, wenn ich zur Herde musste und abends dann auf dem Heimweg schon müde war, schob ich jedes Aufreißen der Augendeckel immer länger hinaus und hatte Lust, mich in den Schnee zu setzen und einzuschlafen. Auch die Nasenlöcher waren wie zugefroren, und es zog schmerzhaft an den Härchen. Das ist in jedem unserer Winter so, aber damals, als Ojuna zur Welt kam, war es noch viel schlimmer.

 

Den Tieren fielen die Flanken ein und den Menschen die Wangen, so dass auch junge wie uralt aussahen, und kleine Kinder wurden von den Erwachsenen überhaupt nicht hinausgelassen. Sie banden sie an den Bettbeinen fest oder hängten sie in ledernen Wiegen über die Öfen, um sich ihretwegen keine Sorgen machen zu müssen, wenn sie den Schafen den Schnee wegscharren gingen.

 

Schnee fiel in dem Winter, als Ojuna geboren wurde, so viel, dass Großmutter beschloss zu sterben, weil sie glaubte, eine derartige Katastrophe nicht ertragen zu können, und so schlief sie während der drei schlimmsten Monate unter Decken neben dem Ofen, während Papa für die Ziegen- und Schafsjungen starken heißen Tee mit Milch kochte, damit sie überlebten. Das ausgewachsene Vieh umwickelte er mit alten Fellen, und die Pferde schrie er an, wenn er sah, dass eines von ihnen nicht mehr leben wollte. Wenn die braven Pferde verendeten, schlug er ihnen mit der Taschuur aufs Hinterteil und auf die Beine, damit sie aufstanden, und dann erschoss er sie, und Nara und ich rannten schnell herbei, um zuzusehen, wie sich die sterbenden Augen mit einem blinden Häutchen überzogen und die Lenden zitterten, als würden sie Fliegen verscheuchen. Ich zog dann die Handschuhe aus und griff dem Pferd zwischen die Hinterbeine, wo es am wärmsten war.

 

Einmal lief Nara rasch heim, weil Großmutter von ihrem Bett aus schrie, Mama gebäre. Ojuna war ein unglaubliches Kind, und Mama plagte sich lange mit ihr. Sie war nicht mehr die Jüngste und war nicht sehr erfreut gewesen, als sie feststellte, wir würden wieder einer mehr sein. Papa freute sich, weil er sich sicher war, Mama jetzt endlich einen Jungen gemacht zu haben. Als wir den Sommer zuvor Besuche machten, protzte er überall damit und verspottete Ojunbat, der unweit von Batu und Dawdscha wohnte, weil ihm im selbigen Frühjahr die sechste Tochter geboren worden war und Mama unterdessen ein Bauch wuchs, in dem, wie sich Papa vorstellte, der künftige Dschingis Khan unseres Stamms schlummerte.

 

© Sammlung Luchterhand 2007, übersetzt von Christa Rothmeier

 

 

Original

 

Ojuna se narodila za nejstrašlivější zimy, co pamatuju. Venku skučel vítr tak mrazivej, že se

s každým mrknutím musely víčka od sebe znova a znova odtrhávat, a někdy, když jsem musela se stádem a pak už jsem byla večer cestou domů unavená, každý to trhnutí víček jsem víc a víc oddalovala a chtělo se mi sednout si na sníh a usnout. Taky dírky v nose se lepily a bolestivě to tahalo za chloupky. To je při každý naší zimě, jenže tehdy, když se rodila Ojuna, to bylo mnohem horší.

Zvířatům se propadly boky a lidem tváře, takže i mláďata vypadaly jako starci a malý děti dospělí vůbec nepouštěli ven. Přivazovali je k nohám postelí nebo je věšeli nad kamna do koženejch kolíbek, aby o ně nemuseli mít starost, když se vydali ovcím odhrabovat sníh.

Sněhu napadlo v zimě, kdy se Ojuna narodila, tolik, že se babička rozhodla zemřít, protože nevěřila, že takovou spoušť by mohla vydržet, a tak celý ty tři nejhorší měsíce pospávala u kamen pod houněma, zatímco táta vařil kozím a ovčím mláďatům silnej horkej čaj s mlíkem, aby přežily. Velkej dobytek obvazoval starejma kůžema a křičel na koně, když viděl, že některej z nich už nechce žít. Dobrý koně, když umírali, tloukl tašúrem do zadku a do nohou, aby se postavili, a pak je střílel, a Nara a já jsme se rychle běžely podívat, jak se umírající oči potahujou slepou blánou a slabiny se chvějou, jako by odháněly mouchy. Pak jsem si sundala rukavice a sahala koni na břicho mezi zadní nohy, kde to bylo nejteplejší, abych se ohřála.

Nara mezitím běžela domů, protože babička křičela z postele, že máma rodí.

 

Ojuna byla neuvěřitelný dítě a máma se s ní moc tejdnů natrápila. Nebyla už nejmladší a neměla velkou radost, když zjistila, že nás bude zas o jednoho víc. Táta se těšil, protože si byl jistej, že teď už konečně mámě udělal kluka. Když jsme chodili to léto předtím po návštěvách, všude se naparoval a Ojunbatovi, kterej bydlí nedaleko od Batua a Davdžy, se smál, protože jemu se právě to jaro narodila šestá dcera a mámě mezitím rostlo břicho v němž, jak si táta představoval, dřímal budoucí Čingischán našeho rodu.

 

Jezdívaly jsme takhle s tátou až k obzoru, hnaly jsme splavený koně k obřímu hněvivýmu rudýmu slunci, který pomalu zalízalo do země, a my ho nemohly dostihnout.

 

Petra Hůlová