Sofern mir als Kind überhaupt je der Gedanke kam, ich könnte auch Schriftstellerin sein, wünschte ich mir, so wie Božena Němcová zu sein.

Aus ihrem bekanntesten Buch, der „Großmutter“, las mir meine Mutter, ähnlich wie so viele andere tschechische Mütter, abends immer vor dem Einschlafen vor, der Einband des Buches prägte sich mir ins Gedächtnis ein. Jenes farbige plastische Bild der Großmutter mit Schürze und rotem Kopftuch, über das meine Mutter mit Wohlgefallen so oft mit dem Zeigefinger strich, bis es sich schließlich ganz ablöste.

Die Geschichten aus der „Großmutter“ kannte ich auswendig. Was die Hunde Sultan und Tyrl alles anstellten, wie es der Frau Fürstin im Schloss ging und was Viktorka zustieß, die einer unglücklichen Liebe wegen den Verstand verlor. Schon als Siebenjährige wusste ich auch, dass Božena Němcová schön und adeliger Herkunft war, dass sie ein schlimmes Ende nahm und, als sie „Die Großmutter“ schrieb, bereits ernsthaft krank war. All das gehörte für mich zum Bild einer schreibenden Frau. Schönheit, ein schweres Schicksal und ein schlimmes Ende, nach dem sich endlich alle aus ihrer Umgebung bewusst werden, welch wertvollen Menschen sie verloren haben, und Ströme bitterer Tränen vergießen.

Von meiner Faszination für Božena Němcová geheilt wurde ich erst durch die Grundschulpflicht. Das Attribut „erste tschechische Schriftstellerin“ ist in allen tschechischen Schulunterlagen etwas so Selbstverständliches wie bei Tomáš Garrigue Masaryk der Zusatz „erster tschechischer Präsident“, und ihre Person nimmt in den Tschechischstunden die gleiche zentrale Stellung ein wie das Jahr 1848 in der Geschichte oder der Stromkreis in der Physik. Wenigstens schien es so während meiner Schulzeit.

Eben deswegen haben wir Božena Němcová ganz bewusst nicht gelesen. Sie war für uns langweiliger Mainstream für Streber, die Schullektüre konsumierten, weil ihnen niemand von Henry Miller erzählt hatte. Außerdem hatte Němcová das Pech, auch von den kommunistischen Lesebüchern protegiert zu werden. So endete sie für mich in der gleichen Ecke wie Majerová und Pujmanová, rote Genossinnen mit Erziehungsromanen über den Endsieg des arbeitenden Volks.

Überdies kam mir Němcovás Berühmtheit unfair vor. Meiner damaligen Meinung nach überstrahlte sie Karolina Světlá und Eliška Krásnohorská, wie sie Autorinnen der Ära der Nationalen Erneuerung, keineswegs durch ihre schriftstellerische Arbeit, sondern vor allem durch den Reiz ihrer Erscheinung, und das störte mich. Überall in den Lehrbüchern das stets gleiche Bildnis der Němcová im Alter von zwanzig Jahren, als ob es um ihr schönes Profil und nicht um ihr Werk gegangen wäre. Als ich viel später ein Porträt aus der Zeit vor ihrem Tod sah, war ich schockiert. „Die erste tschechische Schriftstellerin“ sah aus wie eine abgehärmte alte Frau, obwohl sie damals kaum über vierzig war.

Die Geschichte der Božena Němcová, die in tschechischen Schulen erzählt wird, ist die Geschichte einer künstlerisch tätigen Frau, wie die Mehrheit sie sich vorstellt. Dass nämlich für das Schaffen mit dem persönlichen Glück gezahlt wird und dem Zerfall der eigenen Familie, dass eine von der Muse geküsste Frau ein ungestümes und ausschweifendes Leben voller Leidenschaften führt und am Ende armselig stirbt. Daher ist Božena Němcová im Bewusstsein der Tschechen nicht nur die Verfasserin dessen, was sie geschrieben hat, sondern auch die Repräsentantin eines bestimmten Schicksals. Vielleicht hat sie auch Süßigkeiten geliebt und laute fröhliche Musik oder vor ihren Fenstern Veilchen gepflanzt, für die Tschechen jedoch bleibt ihr Leben genauso tragisch wie es für die Briten das Schicksal von Virginia Woolf oder Sylvia Plath ist.

Nachdem ich beim Abitur die Frage nach den drei bedeutendsten Werken Božena Němcovás richtig beantwortet und erfolgreich die Mittelschule abgeschlossen hatte, dachte ich einige Jahre lang nicht an „die erste tschechische Schriftstellerin“. Erst die Kritiker erinnerten mich an sie, als 2002 mein erster Roman „Meiner Großmutter zum Angedenken“ erschien, der auf Deutsch unter dem Titel „Kurzer Abriss meines Lebens in der mongolischen Steppe“ verlegt wird. Die Liebe einer der darin vorkommenden Gestalten, der vom Land stammenden Mongolin Nara, habe angeblich gewisse Ähnlichkeit mit der unglücklichen Liebe der Viktorka aus Božena Němcovás „Großmutter“, die mir als Siebenjähriger meine Mutter immer vor dem Einschlafen vorlas.

 

Aus dem Tschechischen von Christa Rothmeier

 

 

Original

 

Božena Němcová (4.2. 1820 – 21.1. 1862)

 

Pokud jsem jako dítě vůbec kdy přemýšlela nad tím, že bych mohla být také spisovatelkou, přála jsem si být spisovatelkou jako je Božena Němcová.

Z její nejznámější knížky „Babička“ mi matka, podobně jako tolik jiných dalších českých matek, čítávala před spaním, vazba knihy se mi vryla do paměti. Ten barevný plastický obrázek babičky v zástěře a červeném šátku, po kterém s oblibou přejížděla ukazovákem tak často, až se celý sloupal.

Příběhy z Babičky jsem znala nazpaměť. O tom, co jí provedli psi Sultán s Tyrlem, jak se má paní kněžna na zámku, a co Viktorka, která přišla o rozum kvůli nešťastné lásce. Už jako sedmiletá jsem věděla i to, že Božena Němcová byla krásná, původem šlechtična, že špatně skončila a když psala Babičku, byla už vážně nemocná. To všechno pro mě patřilo k obrazu ženské spisovatelky. Krása, těžký osud a špatný konec, po němž si konečně ti všichni kolem uvědomí, o jak vzácného člověka přišli a budou prolévat potoky horkých slz.

Z fascinace Boženou Němcovou mě vyléčila až povinná školní docházka. Její přívlastek „první česká spisovatelka“ je ve všech českých školních osnovách něčím tak samozřejmým jako za Tomášem Garriquem Masarykem dovětek „první český prezident“ a její osoba v hodinách češtiny je pro Čechy klíčová stejně jako rok 1848 v historii či ve fyzice elektrický obvod. Alespoň tak se to za mých školních let zdálo.

Boženu Němcovou jsme proto ostentativně nečetli. Byla pro nás nezáživným středoproudem pro šprty, kteří čtou školní četbu, protože jim nikdo neřekl o Henry Millerovi. Němcová měla navíc tu smůlu, že ji protěžovaly i komunistické čítanky. Skončila tak pro mě ve stejném pytli jako Majerová s Pujmanovou, rudé soudružky s výchovnými romány o konečném vítězství pracujícího lidu.

Navíc Němcové sláva se mi zdála nefér. Podle mého tehdejšího mínění nad Karolínu Světlou a Elišku Krásnohorskou, vrstevnic z doby Národního obrození, vynikala Němcová nikoli psaním, ale především svými půvaby a to mě popouzelo. Všude v učebnicích ta stále stejná podobenka, když bylo Němcové dvacet, jakoby šlo o to, jak měla pěkně rýsovaný profil a nikoli o dílo. Když jsem viděla o mnoho let později její předsmrtný portrét, zatrnulo mi. „První česká spisovatelka“, vypadala jako strhaná stará žena, ačkoli jí v té době bylo jen něco přes čtyřicet.

Příběh Boženy Němcové, který je na českých školách vyprávěn, je příběhem ženy umělkyně, jak si jej většina představuje. Za tvorbu, že se platí osobním štěstím a rozpadem vlastní rodiny, žena políbená múzou, že vede prudký a nezřízený život plný vášní a nakonec bědně umírá. Němcová tak není v českém povědomí jen autorkou toho, co napsala, ale i představitelkou určitého osudu. Možná, že měla ráda i sladké, hlasitou veselou hudbu nebo před okny pěstovala fialky, ale pro Čechy její život zůstává stejně tragický jako je pro Brity osud Virginie Wolfové či Sylvie Plathové.

Když jsem na maturitě správně zodpověděla otázku, jaká jsou tři Němcová nejznámější díla, a zdárně jsem odmaturovala, na „první českou spisovatelku“ jsem si několik let nevzpomněla. Připomněli mi ji až kritici v roce 2002, když vyšel můj první román Paměť mojí babičce. Láska jedné z postav, Nary z mongolského venkova, má prý leccos podobného s nešťastnou láskou Viktorky z Němcové Babičky, kterou mi matka jako sedmileté četla před spaním.

 

Petra Hůlová